Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
ALPEN-
VEREIN.CZ

Anna Kuchařová o aktuální situaci

Pohyb je koření tvého žití. V polovině března byl vyhlášen nouzový stav, od 16. 3. 2020 bylo vyhlášeno omezení pohybu a uzavřeny hranice. Jak vypadá tvůj denní režim od této chvíle? 

Rychle jsem si nabrala práci v architektuře a tak se můj život trochu přesunul z outdooru do indooru. Mám štěstí, že bydlím v Liberci, hned vedle lesa. Každý den do dvou pracuji a pak jdu do lesa na jogu, nebo na highline. Kolem šesté se vrátím a ještě dvě až tři hodiny pracuji.

Co to udělá s člověkem jako ty, když se mu omezen pohyb a kontakt s ostatním a z domu může vycházet jen v roušce? Chodíš běhat, lézt, jak trénuješ?

Nejvíce mi vadí, že nemůžu vídat lidi. Od 20. prosince do 10. března jsem psala knížku. Úplně mě pohltila, zcela jsem se izolovala. Psala jsem každý den 10 hodin, a to i o víkendech. Takže rouška mi nevadí, ale hrozně moc se mi chce do skal mezi kamarády, vysedávat s nimi nebo dokonce tančit do bílého rána. Vnímám, jak jsou na tom lidé ve velkých městech, tam je to jistě náročnější. Neběhám, ale jezdím na koloběžce. Dost cvičím jógu a chodím na highline, kterou mám napnutou v lomu uprostřed Liberce v Horolezecké aréně. Lajna je natažená, tak k tomu nepotřebuji žádné parťáky a můžu chodit, kdy chci a kolik chci. Po deseti letech jsem vytáhla staré kolo, je hodně staré kolo. Až si něco vydělám, koupím si lepší.

Jak ti současná situace zasáhla do tvých plánů a připravených programů?

Dost. Celý duben jsem měla být ve Francii se svými highline kamarádkami, se kterými jsme napínaly Castleton. Měla jsem připravené kurzy a přes celé jaro a léto domluvené akce. Francie mi neuteče a kamarádky, taky ne. Ale to, že jsem ze dne na den přišla o všechnu práci mě zasáhlo. Psaní knížky trvalo trochu déle, než jsem čekala a tak jsem hrábla do svých finančních rezerv, protože jsem pak měla nasmlouváno dost práce. A najednou nic. Ač jsem se tomu snažila bránit, na několik dní jsem upadla do velkých nejistot a strachu. To nebylo z viru, ale ze strachu, že se neuživím. Že to vůbec nemám, tak na háku, jak jsem si myslela. Dala jsem do knížky hodně své vnitřní energie, jsem unavená a potřebovala bych si dát pár týdnů lehčí režim. Ale místo toho jedu na sto dvacet procent, abych se z toho nějak vyhrabala. A ustálila. Pohybuji se teď krapet nahraně, ale kdo ne. Snažím se soustředit na klid a na ticho, který je za vším tím chaosem. Jsem optimistka, a proto věřím, že budu zase veselá a plná energie.

Co si dnes tj. po čtyřech nebo pěti týdnech o současné situaci myslíš?

Myslím, že to naše země až na pár škraloupů, které mě štvou, zvládá moc dobře. Vidím velkou solidaritu. Chtěla bych vyjádřit podporu a pochopení všem, které současná situace drtí. V mé sociální bublině dost lidí tvrdí, že je to skvělá příležitost věnovat se sám sobě. Pokud tedy neřešíte existenční trable. Nebo nešílí v malém bytě za dvou nevyřáděných dětí a snahy o homeoffice. Vím, že to naši představitelé teď nemají snadné. Zmatky v organizaci by mi nevadily, ale prospěchářství a parazitování na situaci mě rozpaluje doběla. Štve mě, že se za miliardy vozí ochranné pomůcky z Číny. A přitom se naši výrobci dokázali rychle přizpůsobit a začít vyrábět přesně to, co potřebujeme. Snad každá univerzita přišla s nějakým dobrým řešením. Spousta podnikatelů neváhala a nabídla své výrobní kapacity. Pevně doufám, že od plošných zákazů se postupně přesuneme k racionálním opatřením. Tady v Libereckém kraji se zavřela všechna parkoviště v Českém ráji a v Jizerkách. To nechápu. Vždyť se dají prodávat dopředu parkovací lístky a zajistit, aby nedocházelo ke kumulaci lidí. Řekla bych, že na parkovišti nebo v lese není pro člověka s rouškou větší riziko přenosu než na ulici nebo v parku. Je to podle mě bezohledné pro lidi z měst. Přeji všem mnoho sil a co nejvíc radosti, jako protiváhu všem těžkostem.