Redakce
Předplatné
Inzerce
Archiv
čísel
Kempy
a kurzy
Mezinár.
festival
alpinismu
Alpen-
verein.cz

Ultracycling Dolomitica - více do kopců už to nejde!

„Nejtěžší horská časovka na světě“ nebo „nejkopcovitější závod pod sluncem“ a další podobná hesla posílali do světa organizátoři již pátého ročníku závodu Ultracycling Dolomitica, který byl zároveň italským mistrovstvím v ultracyklistice. Samé ultra, samé nej... Takové výzvě neodolala ani moje maličkost. Na závodníky letos čekalo celkem 16 horských sedel, včetně těch nejvyšších v Dolomitech (sedm z nich má přes 2000 m!). Co sedlo, to pojem a ikona závodu Giro di Italia. Narozdíl od Gira se však nejelo na etapy, nýbrž pěkně non-stop, tak jak to mají ultramaratonci ve zvyku. 

Na závod do italského Sarmede jsem se vydal sám. Jelikož byl závod naplánován na začátek července, kdy kamarádi z doprovodného týmu měli zamluvené dovolené, a já chtěl taky šetřit peníze na další závody, rozhodl jsem se pro kategorii sólo bez podpory. Závod bez podpory má několik specifik. Člověk nese kompletní zodpovědnost na svých bedrech, musí se sám navigovat, shánět pití, jídlo, řešit oblečení, průběžné výsledky, případné poruchy... To vyžaduje samozřejmě transport nejrůznějších věcí na kole. V dolomitických sedlech je každé kilo znát, takže jakýkoliv náklad navíc notně zvyšuje spotřebu sil a snižuje rychlost... Dolů to pak jede pěkně, ale naložené kolo není zdaleka tak ovladatelné a v noci, pokud člověk za sebou nemá reflektory auta, vidí mnohem hůř, a tak brzdy raději svírá častěji. Posledním a pro mě asi nejvýznamnějším rozdílem je osamělost. Naštěstí jsem se potkával s jinými závodníky a mohl s nimi prohodit pár slov, ale s doprovodným týmem to je přeci jen o něčem jiném. 


Sbaleno - hurá na start...

V závodě mě jako vždy potrápil déšť, v noci a nad ránem pak zima (teplota klesala až na 3°C). I proto mezi 4. a 7. hodinou ranní přišla největší krize, protože mé tělo se klepalo jako osika a navíc žádalo přísun spánku. Vše se změnilo až s vycházejícím sluníčkem uprostřed monumentálních skalních stěn Dolomit. Závod mi ze začátku nezlehčoval ani jeden ze soupeřů, s nímž jsem se dlouho přetahoval o první místo v kategorii. Domácí závodník zvolil nečestnou taktiku, když jel oficiálně bez podpory, ale přitom na něj stále někde tajně čekalo auto. Tento závodník nakonec odstoupil z druhého místa kvůli bolestem v koleni. Docela dlouho jsem se držel jen kousek za nejrychlejšími závodníky jedoucími s doprovodným vozidlem. Přeci jen nákupy jídla a pití, stavění u studánek a zatížení kola postupně sehrály svoji roli. Ale i tak jsem dorazil do cíle v Sarmede v kvalitním čase 35 h a 38 min – tedy s pětihodinovým náskokem na druhého. Něco přes pět hodin jsem naopak ztratil na prvního muže v cíli závodu – Mattia de Marchiho, který jel s podpůrným týmem. 


Duratec Boys - zleva Petr Stančík, Milan Duchek

Nejkrásnějším okamžikem na trati bylo pro mě setkání se dvěma přáteli z Duratecu. V jednom ze stoupání mě na chvíli doprovodil zakladatel značky Milan Duchek a dlouholetý manažer Petr Stančík, kteří sledovali on-line průběh závodu a dokázali odhadnout moji pozici. Promluvit si se známými a navíc česky byla velká vzpruha. Po překonání dalších pěti sedel to konečně přišlo – čekal mě pouze sjezd z Piancavalla (1268 m) a rovinatý dojezd do cíle. Najednou jsem zíral na placku hluboko dole přede mnou zakončenou mořskou hladinou. Zakřivení Země se každý den nevidí. Připadal jsem si jako kosmonaut. A oprávněně – vždyť jsem se svou raketou Isaac Element překonal přes šestnáct vertikálních kilometrů!


Dechberoucí pohled z Pincavalla směrem k moři dával tušit, že na cestě už žádný kopec nebude... Zakřivení Země... Pohled jak z vesmíru - však jsme taky něco s mojí raketou Isaac Element nastoupali!

Zhruba pětadvacetikilometrový dojezd rovinatým terénem do cíle mi ještě řádně okořenily dvě průtrže. Do cíle jsem dorazil v sobotu 7. 7. 2018 před devátou hodinou večerní. Když jsem vyjel nahoru na cílovou rampu, Italové se na mě sesypali jako kobylky. On-line přenos závodu sledovala celá vesnice a oni byli hrozně moc zvědaví, kdo že to je ten típek, co jede kategorii sólo bez podpory a drží se v závodě vpředu s jezdci s podpůrnými týmy.

Sice jsem jel sám, ale přeci jen ne úplně. Věděl jsem, že v ČR závod sleduje mnoho lidí – rodina, kamarádi, známí – psali mi během závodu zprávy. Navíc jsem měl párkrát problém s navigací, a tak jsem volal domů manželce, aby podle mé polohy zjistila, zda jedu správně po trase. Telefon byla připravená zdvihnout v každou denní dobu. Takže podpora na dálku byla a veliká. Díky všem za ní!


Předávání trofeje starostou Sarmede. Ten mi prozradil velmi zajímavou věc: Sarmede je s Čechami velmi úzce spjaté, protože zde (po emigraci za komunistů) žil a tvořil významný český ilustrátor, malíř, animátor a spisovatel Štěpán Zavřel, kterého proslavily zejména ilustrace dětských knih. 

 

Informace o závodě, výsledky:

Ultracycling Dolomitica (675 km / 16 300 m) – mistrovství Itálie v ultracyklistice, nominační závod na Race Across America (limit pro sólo jezdce 40 h)

Vítězové jednotlivých sólo kategorií v roce 2018:

s podpůrným týmem do 50 let:
Mattia de Marchi (ITA), čas 30 h a 26 min
(2. Eduard Fuchs (AT), čas 32 h a 12 min)

s podpůrným týmem nad 50 let:
Jean Marc Besson (SUI), čas 35 h a 20 min

s podpůrným týmem – ženy:
Daniela Genovesi (BRA), čas 40 h

bez podpůrného týmu:
Daniel Polman (CZE), čas 35 h a 38 min

Horská sedla, přes která závod vede:
1/ Passo della Crocetta (1127 m)
2/ Passo San Boldo (705 m)
3/ Monte Grappa (1775 m)
4/ Col Perer (1420 m)
5/ Passo Manghen (2047 m)
6/ Passo Valles (2032 m)
7/ Passo Duran (1601 m)
8/ Forcella Staulanza (1773 m)
9/ Passo Fedaia (2057 m)
10/ Passo Sella (2240 m)
11/ Passo Gardena (2136 m)
12/ Passo Valparola (2192 m)
13/ Passo Giau (2236 m)
14/ Passo Cibiana (1530 m)
15/ Passo di Sant'Osvaldo (827 m) 
16/ Piancavallo (1268 m)

Více o závodě: www.ultracyclingdolomitica.com

 

Fotografie:


Balení věcí před startem...


První déšť...


Východ slunce v oblasti Marmolady, nejvyšší hory Dolomit


Polévka a pivo... Tuto kombinaci jsem si dopřál celkem 4x, jinak jsem snědl nějaké pečivo, sušené salámy, sýry, ořechy, pár tyček, banány jen dva (mají těžký obal), pil jsem ještě čistou vodu, trochu coly a hodně zředěný ionťák od Sponseru. Od této značky jsem jednou v noci použil Activator (kofein) a v posledních dvou sedlech, kdy mi už moc nechutnalo, tři gely Liquid Energy Ultra - na to jsem to už dotáhl do cíle...


Výjezd na Passo Giau (2236 m)


Po 35 hodinách a 38 minutách je tu cíl!


Kategorie self supported - 2. místo Mauro Casanova a 3. místo Ivano Incensi. Vítězem je každý, kdo tím krásným peklem prošel - zvláště v kategorii bez podpory s otěžkaným kolem. Finální pozice už je jen bonus. Respekt všem (samozřejmě i jezdcům s podporou), kdo jste dorazili do cíle!

 

Děkuji rodině, kamarádům, všem fanouškům a také sponzorům. Přispěli jste ke splnění dalšího mého snu!

Text a foto: Daniel Polman