číslo 2/07

časopis    I. Téma čísla: Pamír
   II.    Osobnosti - Hans Kammerlander
   III.   Skalky - Wilsonova skála
   IV.   Jihoamerické vrcholy II.
   V.    Československé a české himalájské
          expedice II.
   VI.   Za hranice vlastních možností
   VII. Ostatní

TÉMA ČÍSLA: PAMÍR

PAMÍR – STŘECHA SVĚTA

Sebastian Hölzl je jedním z pěti Evropanů a první Rakušan, který do roku 1997 získal za výstupy na tři sedmitisícové vrcholy na Pamíru a dva sedmitisícové výstupy na Ťan-Šanu, ocenění „sněžný leopard“. Výstupy na Pik Komunismu, Pik Korženěvská, Pik Lenin, Chan Tengri a Pik Pobedy uskutečnil v období 1984 – 1997. Zpracováno pro lidé&HORY, březen 2007.
Většina horských systémů a horských pásem na naší Zemi se vyznačuje výraznou reliefní stavbou – takovéto systémy mají obvykle markantní hlavní hřeben a mnoho navazujících pobočných hřebenových pásem, ve kterých jsou jasně strukturované vrcholy a štíty. Takto modelovány jsou Andy, Himaláje, stejný charakter mají i Alpy nebo Kavkaz.
(dále na str. 21 - 44)

Hans Kammerlander

Narodil se 6. prosince 1956 v jihotyrolské obci Ahornach jako šestý potomek hornické rodiny. Již v dětství začal lézt po horách a skalách obklopujících jeho rodnou obec.

Později přišly na řadu Dolomity, vysoké skalní stěny a nakonec nejvyšší hory světa. Celkový počet osmitisícových vrcholů, na kterých Hans stanul, je třináct. Sedm z nich zdolal společně s Reinholdem Messnerem. Hans Kammerlander vystupuje na vrcholy zásadně bez kyslíku. Je také vynikajícím lyžařem – v roce 1990 sjíždí jako první z vrcholu osmitisícovky Nanga Parat a v roce 1996 se stává prvním člověkem, který sjel na lyžích Mount Everest. Tomuto výjimečnému sjezdu navíc předcházel výstup na vrchol během 17 hodin (z výšky 6 400 m), což byl nový časový rekord!
(dále na straně 11)

Wilsonova skála

Mezi Třebíčí a Ivančicemi je řeky Jihlava lemována různými skalními útvary. Krásné lezení na pevné skále nad vodní hladinou najdete na Wilsonově skále u Dalešické přehrady. Na strmé skále nad přehradou se dochovaly zbytky zříceniny hradu Kokštejn (Kufštejn). Dříve 80-ti metrový skalní útvar do poloviny zaplavila nově postavená přehrada v roce 1980. Dnes se tedy leze na její horní polovině. Zbytky původního jištění pod vodní hladinou si mohou zájemci při potápění prohlédnout ještě dnes. (dále str. 14-15)

Jihoamerické vrcholy II.

Spolu s Mirom Chalupkom sme sa vybrali do Južnej Ameriky zrealizovať náš dávny sen zrodený pri pohári piva. Vyliezť a zlyžovať niekoľko odľahlých päť a šesťtisícových hôr... Podarilo sa. Keď karta ide, netreba prestávať. A tak už v lietadle cestou späť z úspešnej expedície pre zmenu nad plastikovým pohárom červeného vznikol nápad zrealizovať ďalšiu cestu. Cieľom sa mala stať krajina lám, kondora a indiánskych legiend. Krajina, kde na mnohých miestach zastal čas a kde sa vyprahnutá náhorná plošina Altiplano a mohutné zaľadnené hory dotýkajú neba... Bolívia. (dále na straně 45-47)

ČESKOSLOVENSKÉ A ČESKÉ HIMALÁJSKÉ EXPEDICE II.

V minulém čísle byl zmapován průběh expedic do pohoří Hindukúš, Karakoram a Himalájí v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Ve druhém díle seriálu začínáme rokem 1980.

Na podzim roku 1980 se uskutečnila ženská výprava na Manaslu, kterou pronásledovaly již od počátku problémy. Expedice, jejíž vedoucím byl Ivo Sedláček, se skládala původně z olomoucké a královéhradecké skupiny. Po příletu do Nepálu (letěla olomoucká část, zatímco hradecká část cestovala auty) schválil horolezecký svaz samostatné působení olomoucké skupiny! Výprava, zmiňovaná jako první československá ženská expedice, plánovala zdolání Manaslu jižním pilířem a protože se nakonec hradecká část rozhodla na výstup rezignovat, stala se vedoucí převážně ženské expedice Slovenka Dina Štěrbová.
(pokračování na str. 48-49)

Za hranice vlastních možností - Iditarod Trail

Pneumatiky kola se vám boří do sněhu, člověk se trápí sám se sebou a bojuje s přírodou i sebou samotným. Se svou samotou, depresemi, které z ní plynou, s fyzickou a psychickou vyčerpaností, zimou, chladem a spánkem. Jste tu sami postaveni tváří v tvář aljašské divočině, kde stále platí zákon silnějšího. Člověk se tu snaží pochopit sám sebe, co ho vlastně žene, aby dělal právě to co dělá. Přerovnává si žebříček hodnot a cítí bezprostřední bytí člověka na zemi, moc a sílu přírody. „Víra v sama sebe, přátelství a spoleh na ostatní, co se tu pohybují ze stejného důvodu jako ty nebo na Aljašce žijí, dostávají skutečný rozměr. Nikdo se nestará odkud jsi a kolik máš peněz, jaký máš postavení, není to tady důležitý a nikomu to nepomůže. Majetek najednou nemá žádnou hodnotu, neznamená nic proti obejmutí, kousku jídla nebo vody“. (pokračování na str. 54-55)